Andersen a květinářka

Každý, kdo už byl na bratislavském Hviezdoslavově náměstí, postál iu sochy Hanse Christiana Andersena. Dvanáctého května jsme si mohli při ní připomenout i stoletku jejího autora – sochaře Tibora Bártfaya. A také Andersenovy knihy Pohádka mého života a Básníkův bazar, díky kterým se naše hlavní město dostalo do světové literatury. No nejen díky nim. Již od dob Samovy říše vděčíme za to, že se dostáváme i do světových dějin, především slovenským dívkám. Ani v Andersenově případě tomu nebylo jinak.

Socha Hanse Christiana Andersena v Bratislavě na Hviezdoslavově náměstí.
Připomeňme si také, co tomu předcházelo. Druhého dubna 1841 dánský pohádkář Andersen oslavil v Kodani třicáté šesté narozeniny. No ne nějak bujaro. Přestože už napsal i pár veselých pohádek, byl to smutný muž. Stále se mu totiž nedařilo potkat tu, která by obveselila jeho srdce.

Jednou ho přátelé našli sedět v parku na lavičce do nitky zmoklého, ačkoli nepršelo – byl smáčen vlastními slzami. Vytušili, co ho trápí, a dostali nápad – poskládali se mu na jízdenku. „Nejednou sis už zacestoval ve svých snech – proč bys nevykonal i opravdovou velkou cestu?“ řekli mu, když mu lístek předávali. „Možná ve světě potkáš tu, kterou se ti nedaří potkat v Kodani.“ Andersen je poslechl a vydal se na velkou cestu po světě.

Přeskočme ten kus světa, co procestoval do června, a pojďme hned k věci. Parník Maria Anna, na kterém se plavil vzhůru Dunajem, se 3. června 1841 blížil k Bratislavě. Andersen v knize Básníků bazar takto zaznamenal tuto – pro naše hlavní město tak historickou – chvíli: „Stáli jsme nyní před Bratislavou. Když jsme přistávali u přístavního můstku, jakýsi číšník, – jen nebesa vědí, proč, – hodil z nábřeží do Dunaje celý vějíř karát.

Karty se ponořily, jako by se co nejrychleji chtěly dostat na dno. Jedna se však najednou vrátila na hladinu. Byla to srdeční dáma. Dáma na kartě se na mě podívala, třikrát se mi uklonila – teprve potom se karta začala opět ponořovat. Takové kouzelné přivítání mě čekalo v Bratislavě.“

Cizinec, kterého obdarovala květinou
Loď Maria Anna si potřebovala doplnit zásoby uhlí a měla v Bratislavě dvouhodinovou přestávku. Andersen ji využil a vystoupil na břeh. Jak tak bloudil po městě, uslyšel dívčí smích. Ohlédl se a uviděl malou květinářku. Takto se o ní zmínil v Pohádce mého života: „V Bratislavě jsou i krásné růže – a ještě krásnější děti. Potkal jsem tam holčičku s košíkem růží, usmála se na mě a podávala mi ze svých růží tu nejkrásnější.“

Snímek, který vznikl u příležitosti 60. narozenin Tibora Bártfaya v jeho ateliéru.
Popovídat si zřejmě nemohli – on nevěděl česky a ona dánsky. Ale později, v Pohádce mého života, se jí promluvil alespoň symbolicky: „Díky ti, bratislavská květinářka. Ta růže nezvadne. Rozkvete znovu v pohádce, kterou o ní napíšu v Dánsku. Až i ty za několik let rozkveteš jako růže a náhoda ti přinese do ruky mou pohádku, snad si vzpomeneš na cizince, kterého jsi kdysi obdarovala květinou.“

I ten jeho slib byl jen symbolický. Andersen ho dal pouze v knize, a jakmile ho dal, vzápětí na něj zapomněl – nikdy tu slibovanou pohádku nenapsal. Škoda.

Co když tomu bylo jinak?
Dovolím si však popustit uzdu pohádkařské fantazii já! Co když tomu bylo jinak? Co když si oslovení květinářky nenechal Andersen až na později, ale oslovil ji hned? A co když ona jeho slovům porozuměla díky šestému smyslu a pak se ho zeptala: „Ale proč by růže, kterou jsem ti dala, měla rozkvést až v pohádce, kterou napíšeš v Dánsku? Vždyť ta růže rozkvetla už teď a tu pohádku, co se teprve chystáš napsat, můžeš zažít hned!“

A pak by se postavila na prsty, aby dosáhla tváří na jeho tvář, a políbila by ho na ústa. Její polibek, to by nebylo nic takového, čím by něco sledovala. Nechtěla by jím naznačit začátek lásky. Byl by to jen dětský polibek. Jen takový její momentální nápad.

Zato pro Andersena by znamenal mnohem víc. On by v tu chvíli pocítil, že se konečně dožil radostného dne, kdy měl příležitost ochutnat tu nejpohádkovější chuť na světě – chuť dívčích úst. Taková příležitost se nepouští z rukou. Šťastný-přešťastný chytil by Andersen malou květinářku za ruku a beze slova by si ji vedl do přístavu, kde kotvil parník Maria Anna, na který by právě nastupovali cestující, neboť za chvíli by se už loď měla vydat na další plavbu.

Všechna místa jsou obsazena
Malá květinářka by se tomu nebránila a vesele by si vykračovala po Andersenově boku. Ale kdyby už byli jen na krok od lodi, objevil by se na kapitánském můstku její kapitán a zvolal by: „Kamže máte namířeno s tou květinářkou, pane Andersene? Snad se nechystáte nastoupit s ní na loď?“ „Chystám,“ odpověděl by Andersen.

Latest articles

Similar articles

Subscribe to our newsletter

Instagram