Bojda z českého Hnutí Duha šelmy se zatváří tak zvláštní, než odpoví. „Devadesáti procentům lidí by to bylo úplně jedno.“ Mnozí by se dokonce potěšili. Šelmy by jim přestaly krást ovce, strhávat vysokou. Mnozí lidé by se nebáli jít do lesa. Jenže společnost šelmy na slovensko-českém pohraničí už nechává vyhynout, a to tím nejkrutějším způsobem. Příroda všechno odplácí.
Vlk zachycený fotopastí, jak prochází biokoridorem.
Ne, lesy nepřečesávají zástupy nimrodů a neklátí každé zvíře, co spatří. Ačkoli, jak se později dozvíme, velmi pravděpodobně k takovým systematickým jatkám i na Slovensku směřujeme.
Rovněž šelmy po desítkách už netrávíme a nezabíjíme v železných pastích, neprobodáváme kůly. Toto se dělalo v dávných časech osvícených panovníků Marie Terezie a jejího syna Josefa II., když například v roce 1786 vyšlo nařízení O hubení velkých šelem myslivci a poddanými.
Dnes není třeba udělat jediný výstřel, abychom šelmy hubili.
Světoběžníci a milenci
Já naivní myslet si, že zvíře je připoutáno k nějaké hoře, k údolí, louce nebo ke konkrétnímu bralu. Že když mu vyhradíme nějakou malinkou rezervaci, tak se tam bude mít dobře a zvíře ani nenapadne opustit ji.
„I zvířata rády cestují. Ale je to individuální. Některé jedince se opravdu pohybují pouze na malém území, nemají chuť poznávat dálky,“ naznačuje zoolog Peter Drengubiak ze Zprávy Chráněné krajinné oblasti Kysuce.
Jiným nestačí kraje, dokonce ani státy. Díky telemetrickým obojkům teprve v posledních letech vědci s překvapením zjišťují, jak se například jeden vlk vydal z Rakouska do Česka a už je v Polsku. Medvědice Ema se pohybuje v areálu velkém 2000 čtverečních kilometrů! To je přibližně rozloha Bratislavského kraje.
Na Slovensko si někdy zaběhne los, naposledy byl v Oščadnici v roce 1976. Na českou Šumavu občas chodí na návštěvu los z Polska.
Zoolog Peter Drengubiak vysvětluje, proč je výstavba problém
Nebo legendární zubr Archie, který byl z holandské zoo před několika lety vypuštěn v Poloninách. Vydal se na asi 160-kilometrovou procházku na Spiš. Zablokoval cestu mezi Levočí a Prešovem, kde ho jeden řidič chytal lasem jako kovboj. Policisté řidiči naměřili alkohol v dechu. Archieho uspali a odvezli na krajní východ.
Ale jsou taková zvířecí putování překvapivá? Vůbec ne. „Zvířata jsou jako my lidé životně závislá na koridorech. Na cestě do práce, do školy, do obchodu. Za frajerkou,“ říká zoolog. Kdysi byla celá země pro zvířata průchozí. Mohli si smyslet, kudy přejdou. Ale dnes? V dolinách na Kysucích průchody Drengubiak počítá na prstech jedné ruky. Jsou jako nezaručené „humanitární“ koridory ve válce. Kdo se po nich vydá, nemusí projít. Ani přežít.
