V horách tvoří umělecká díla, ve kterých jde o život

Špičkový český horolezec Marek Maara Holeček nedávno na Slovensku křtil novou knihu. Nazval ji Dotknout se duše. Dvojnásobný držitel prestižního ocenění Piolet d’Or (Zlatý cepín) se na svých více než 40 expedicích dotkl nebe i hranic toho, co je možné. Reinhold Messner o jednom z jeho prvovýstupů řekl, že je to umělecké dílo.

Holečkův výstup na Čamlang. Messner se Scottem říkají, že zde viděli vznášející se zvláštní předmět.
Pojďme nejprve na horu Čamlang, za kterou jste získali druhý Zlatý cepín. Když Messner se Scottem vylezli vzhůru, tvrdili, že viděli záhadný vznášející se předmět. Co jste na vrcholu uviděli s parťákem Zdenem Hákem?
Když tam Messner se Scottem vylezli, opravdu nahoře něco viděli, vznášející se UFO, oba se na tom shodli. No a já jsem tam UFO na rozdíl od nich viděl každý den – a to v podobě mého parťáka Háčka (směje se). Tento náš výstup nabídl krásné propojení s historií, proto jsem to také přetavil do názvu naší cesty – UFO line. Film se jmenuje UFO life.

Vylezli jste cestou, jakou to nikdo před vámi neudělal. Co je na tom nejtěžší?
Přežít. Vylézt ten kopec. Je to o tom, jak využít situace, která je dána, zužitkovat možnosti, které se vám nabídnou. Neustále se mění. Je jiné zasněžení, jiná zaledněnost. Teprve přímo na místě se dotváří finální pohled, jak to vylézt. Nesmíte se přitom příliš odklonit od prvotní myšlenky, jinak se to zbourá jako domeček z karet. Prvovýstup hraničí s našimi schopnostmi. Že ho nakonec uznali celosvětově, není důležité. Šlo zejména o to, že jsme byli schopni představu vůbec zrealizovat.

Jak to řešíte s rodinou?
Oni vědí, že nemůžu dělat nic jiného. A že je lepší, když jsem spokojen, než kdybych byl naštvaný. Je to moje životní zábava, životní běh i realizace. Proč bych se měl o to připravovat? Najednou vyměnit nějaké silné cíle za něco jiného? Zahodit to všechno, pro co jsem dlouhá léta dělal kroky, a vydat se jinou cestou? Musel by to být silný nápad i cíl. Ale takové obraty se nedělají. Proč bych měl opouštět základní tezi, životní cestu? Nehledě na to, že mi to přináší ve finále živobytí, i když to je sekundární záležitost, i když ne nedůležitá, je součástí celého procesu. Do kterého jsou zapojeni parádní lidé, které dal dohromady osud, kterým věřím. Jejich příběhy mám zapsané hluboko v mysli.

Horolezec Marek Maara Holeček o tom, jestli je lepší lézt sám nebo ve dvou.
Messner popsal váš výstup na Čamlang za umělecké dílo. Jaký to byl pocit?
Messnera jsem dlouho považoval za legendu, která asi není z masa a kostí. Potom jsem ho několikrát potkal na přednáškách. Lezecky jsme se už nesetkali. On končil, když jsem se já teprve začal probírat ve světě. Inu a když to řekne tento človíček, tenhle chlapík, který má za sebou spoustu krásných výstupů, udával směr našemu horolezeckému cechu, co víc lze chtít? To je pohlazení. Lepší než kopanec mezi nohy!

O vylezení nové cesty v jihozápadní stěně Gašerbrum I jste se pokoušeli vícekrát, jednou při tom zahynul váš kolega Zdeněk Hrubý. Podařilo se vám to vylézt až na pátý pokus v roce 2017 s parťákem Hákem. Co bylo na Gašerbrumu tak zakleto?
Měli jsme všechno. Byli jsme dobře fyzicky připraveni, měli jsme promyšlenou logistiku, plán, jak to vylezeme alpským stylem. Byli jsme dobře aklimatizovaní. Ale každý rok nám hora nabídla nějaké protivenství. Například v podobě sněhových podmínek. Jeden rok byly velmi špatné, brodili jsme se, nahoře byl jen čistý led, odkud se odlamovala skála a padala na hlavu. Nikdy jsme to nechtěli vzdát. Otočili jsme se až v momentě, kdy protivenství hory bylo silnější než naše vůle a naše schopnosti. Přírodní podmínky nejsou měřitelné. Odehrávají se. Vůbec na nás nehledí, jakou máme chuť, že jsme letěli přes půl světa, jednoduše si bezcitně pokračují. Bylo ovšem důležité vytrvat v myšlence, že to má smysl a čas. Vyčkat na okamžik, kdy nám to soukolí nabídne prostor. Potom se najednou celý stroj otočil a dokázali jsme dosáhnout vrcholu. A bylo to vyřešeno. Tím se uzavřela geneze pěti výjezdů. I proto jsme cestu pojmenovali satisfaction – zadostiučinění.

Leze od pěti let, má za sebou přes 40 expedic.
Většina lidí si chce pandemická léta vymazat z paměti. Vy jste však pro časopis Lidé a hory napsali, že to byl výjimečný čas. Jak to?
Přirovnal jsem to k lodi, která se zastaví, protože přestal foukat vítr tím správným směrem. Plachty nejsou napnuté, nedá se plavat k přístavu, který jsem si vytyčil. Ale vítr foukal jiným směrem. Tak jsem to otočil. Nechtěl jsem být zavřený v láhvi. Možná bych tam byl zdravý, ale takový život není dobrý. Uvědomuji si, že pro někoho takové rozhodnutí mohlo znamenat onemocnění a odchod „na druhou stranu“.

Latest articles

Similar articles

Subscribe to our newsletter

Instagram